VÝZNAM DĚTSTVÍ V INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGII

Proč jsou dětství a rodičovství zásadní témata individuální psychologie?

Dětství je období, kdy si na základě interakcí s druhými lidmi a zkušeností získávaných z okolního světa vytváříme základní přesvědčení o sobě, druhých lidech a o tom, jaký je život. Děti se snaží nalézt jednoduchý řád ve světě kolem sebe tím, že zobecňují konkrétní zkušenosti a odvozují si z nich pravidla, která jim pomáhají porozumět, jak to funguje v širším světě. Ta jim říkají, čemu se vyhnout, jak přistupovat k řešení problémů, a jaké hodnoty v životě zastávat.

Tento soubor pravidel je v individuální psychologii označován termínem životní styl. Je výrazem jedinečného pohybu člověka v životě, který je konzistentní a v intencích soukromé logiky dává hluboký smysl. Podle Adlera se životní styl vytváří během prvních 5-6 let života a jeho součástí je:

1. Sebepojetí: „Jsem nevýznamný člověk.“
2. Ideální já: „Co všechno bych mohl dosáhnout, kdybych byl významný?“
3. Obraz světa zahrnující to, co očekáváme od života, druhých, mužů, žen: „Svět je nebezpečný. Muži mi nerozumějí. Ženy mě odmítají.“
4. Etické a morální přesvědčení: „Lidé by měli jednat fér.“

Pokračovatelé Adlera ke zmiňovaným čtyřem komponentám přidávají ještě dominantní cíl a metody jeho dosahování. Dominantní cíl si člověk vytváří na základě přesvědčení o realitě a ideálech. Kontrast mezi realitou a ideálem je vyjádřen v příkladech takového dominantního cíle: „Chci, aby mě ostatní chránili a jednali v můj prospěch“, nebo „Nikdy nesmím ztratit kontrolu“. Metody dosahování dominantních cílů jsou přímo projevovány v chování: využiji svého šarmu, budu tvrdě pracovat, nebo půjdu přes mrtvoly…

Vzhledem k tomu, že se životní styl vytváří v raném dětství, dochází často ke zkreslení, které je způsobeno nedostatkem informací a úrovní vývoje kognitivních a emočních schopností dítěte. Nejčastějšími zkresleními, se kterými se v soukromé logice setkáváme, jsou zjednodušení, nadhodnocování, nebo generalizace. Rudolf Dreikurs nazval tato zkreslení základními chybami, které reprezentují soukromou logiku. Dreikursovo pojetí základních chyb má blízko ke koncepci iracionálních idejí Alberta Ellise. 

Na utváření životního stylu má velký podíl rodina:

• Dítě vnímá a hodnotí atmosféru v rodině, všímá si postojů jejích členů, registruje komunikaci nejen mezi rodiči navzájem, ale i jejich komunikaci směrem ven ke světu. Děti takto získávají indicie, které se stávají základem poselství pro preferovaný interpersonální styl: „Tohle je to, co mám očekávat a na co se mám připravit ve vztahu k druhým.“
  
• Dítě v rodině sdílí rodinné hodnoty a učí se: „Tohle jsou nejdůležitější věci v životě, za kterými mám stát a na které se musím připravit.“  Rodinné hodnoty dávají základ etickému přesvědčení.
  
• Děti si uvědomují role a pomocí své dětské logiky zpracovávají představy o tom, jak to v životě mají muži, a jak ženy. Pomocí soukromé logiky dospívají k přesvědčením o tom, co od zástupců jednotlivých pohlaví očekávat, popř. co se očekává od nich samotných. Tyto zážitky jsou významné pro přípravu na jejich budoucí roli.
  
• Pořadí narození vytváří pozici, ze které dítě vnímá svět, učí se v něm orientovat, získává základní představu o tom, kam patří, jaký je, a co se od něj očekává. Podstatné přitom je, jak dítě situaci vidí a jak se v rodině cítí. Ačkoli jsou charakteristiky jednotlivých pozic podpořeny i řadou výzkumů, nemůžeme je vnímat jako zcela určující. Vedle pořadí narození existuje i specifická zkušenost dítěte a řada dalších okolností a proměnných vstupujících do hry.
  
• Rodičovský přístup a výchovný styl přispívají k vytváření názorů o světě a o vztazích. V atmosféře spolupráce, péče a respektujícího přístupu se očekává, že si dítě ponese základ, který bude přispívat zdravé sebehodnotě.

Rodina je prvním prostorem, kde se učíme a kde můžeme zažívat pocity sounáležitosti, nadřazenosti, nebo méněcennosti. Pro někoho je v tomto prostředí zážitek bezpečí, dostatku a sounáležitosti samozřejmostí. Jiní zažívají nedostatek nebo musí čelit hrozbám, které narušují jejich základní pocit bezpečí. Rodina je místo, kde čerpáme zdroje a učíme se  dovednostem nezbytným pro život. 

Představme si třeba čtyřletou holčičku… 

… chce potěšit tatínka, a tak mu namaluje obrázek. Když tatínek přijde z práce, vesele mu ho běží ukázat. Tatínek se na obrázek ani nepodívá a odchází do své pracovny pracovat na projektu, který musí dokončit. Holčička je zklamaná a tomu, co se děje, nerozumí.

Druhý den se hádá se sourozencem a maminka ji proto okřikuje. Když tatínek přichází domů, pomyslí si: “Dneska jsem zlobila. Maminka to určitě řekne tatínkovi. To asi nebude rád.” Tatínek ale přichází domů, bere ji do náručí, mazlí se s ní a říká jí, že je jeho zlatá holčička.

Ona se snaží tyto dvě situace integrovat a dětskýma očima v tom hledá logiku. Nakonec dojde k závěru, že život kolem ní se děje bez jejího přičinění a ona na to nemá žádný vliv.
Výsledkem je její životní přesvědčení:
“Ať udělám, co udělám, je to jedno, protože na situace v životě nemám vůbec vliv.”

Anebo… 

… pětiletý chlapec lepí třpytky na papír – vyrábí vánoční dekoraci. Když má hotovo, jde se pochlubit rodičům. Lepidlo není pořádně zaschlé, a tak třpytky padají na zem.
Rodiče se rozčilují: “Co to sem nosíš, je tady uklizeno! Dej to pryč.”

Střih.

Ten samý chlapec přináší dvojku z výtvarky.
Rodiče se kvůli tomu zlobí a ptají se ho:  “Proč se ti to nepovedlo? To ses nemohl víc snažit?”
Zažívá tedy protichůdné zkušenosti: jednou je jeho výtvor odmítnutý a na výsledku nezáleží. Podruhé je odmítnut znovu, ale ve spojení s hodnocením a tlakem na výkon. Učí se z toho, že hodnotou je práce a úspěch.

Stačí, když se tyto situace párkrát zopakují, a princip je na světě. Chlapec si tedy o sobě udělá tento závěr: “Jsem nešikovný. Druzí určují pravidla a hodnotí, co je správně. Svět je náročný. A proto se musím hodně snažit, abych si zasloužil pochvalu a přijetí.”

Rodiče dítěti přináší nejranější a vlastně po dlouhou dobu jediné modely fungování. Mají nepochybně velký vliv na směr vývoje dětí. Když vyrůstáme v prostředí, kde zažíváme lásku, máme dobré podmínky pro rozvoj, ale jsme zároveň hodnoceni, učíme se z toho, že v našich životních rolích musíme být dokonalí. V nastavení, které odkazuje k práci a výkonu, pak zaniká prostor pro autenticitu a tvořivost. V takovém prostředí se děti dost možná nenaučí radovat se z věcí, které vytvoří. Důležité pro ně je, aby tím, co dělají, nezklamaly druhé. Vlastní radost a potěcha nejsou důležité.

V adlerovské psychoterapii se terapeut s klientem snaží zahlédnout životní styl, protože je to způsob, jak porozumět cílům, ke kterým v životě směřuje, metodám jejich naplňování a dynamice jeho interakcí s druhými lidmi. Životní styl můžeme přirovnat k mapě života, která znázorňuje cíle, plány a smysl lidského směřování. Díky této mapě porozumíme tomu, jaké cesty si v životě vybíráme a proč. Porozumět životnímu stylu je vlastně docela podobné, jako když se naučíme číst v mapě. Můžeme pak uvidět, že jsou tu i jiné cesty, než ty, které slepě následujeme. 

Životní styl v terapii odhalujeme prostřednictvím metod, které důsledně mapují dětskou zkušenost, která se zároveň stává projekčním plátnem současnosti. Jedná se o pečlivý proces, kdy je klient tím, kdo udává rytmus a terapeut následuje udané tempo a nechá se vést, aby mohl nahlédnout do způsobu klientova přemýšlení o světě a jeho fungování v něm. 

Práce s životním stylem probouzí tvořivou sílu, kterou má v sobě každý z nás. Ta je potřebná k tomu, abychom se naučili dobře zacházet s naší “výbavou”, kterou jsme dostali. Máme nějaké genetické, fyziologické,  mentální a emoční předpoklady. Narodili jsme se a vyrůstali v nějakém prostředí. Nic z toho si nevybíráme. Kdybychom v sobě tuto tvořivou sílu neměli, neměli bychom vliv na naše fungování a směřování v životě. 

Jinými slovy:
Máme cihly (genetická výbava),
máme maltu (prostředí, do kterého jsme se narodili),
ale také v sobě máme tvořivou sílu, která ovlivňuje, co z toho, co máme, “postavíme”. 

I když děti samy rozhodují, jak budou nakládat s nabídkami, které k nim přichází, rodiče mají na utváření jejich osobnosti velký vliv. Vytváří prostor, ve kterém se děti učí a čerpají. Ve stejném prostoru zároveň existuje něco, co se děti naučit nemůžou. Když se na vývoj v dětství díváme toutou perspektivou, zahlédneme velký díl rodičovské odpovědnosti a nároky na rodičovské kompetence. Právě proto je rodičovství důležitým tématem individuální psychologie, která věnuje velkou pozornost vzdělávání a podpoře rodičů. 

 Z adlerovského přístupu vychází mnoho rodičovských programů, např. Systematic Training for Effective Parenting (STEP), Positive Parenting Program. I v České republice existuje mnoho rodičovských programů, které mají základ v adlerovském přístupu, např. Kurz efektivního rodičovství, Respektovat a být respektován. Na českém knižním trhu najdeme několik překladů knih o rodičovství vycházejících z adlerovského přístupu a ty rozhodně stojí za to.

Pokud tedy přemýšlíte, co si přečíst, doporučujeme následující:

Dinkmeyer, D. & McKay, G. D. ( 1993). Step: efektivní výchova krok za krokem. Portál. Praha.

Gordon, T. (2012). Výchova bez poražených. Malvern. Praha.

Faber, A. & Mazlish, E. (2014). Jak se stát rodičem, jakým jste vždy chtěli být: Rodičovský průvodce pro každou příležitost. Computer Press. Praha.

Vzdělávání na téma rodičovství a práce s rodiči najdete tady.