VÝCHOVNÉ STYLY V RODINĚ

Rodičovská přesvědčení jsou hybnou silou rodičovského chování, které označujeme jako výchovný styl.

Výchovný styl významně ovlivňuje to, jak dítě vnímá svoji pozici v rodině, jakou si utváří představu o principech a pravidlech fungování světa a vztahů v něm, včetně představy o sobě a své roli v rodinném i širším společenství. Výchovný styl rodičů je tedy jedním z důležitých faktorů, které se podílí na utváření osobnosti dítěte a ovlivňuje jeho další fungování v životě. To, co rodič komunikuje v rámci svého výchovného přístupu, si lze představit jako poselství, které nese důležitou informaci. Tu dítě zpracovává tak, aby mu zapadla do jeho vlastního porozumění světu. Tento vysvětlující princip tvoří základ přesvědčení, které zapadá do jeho soukromé logiky. Možná to zní příliš složitě. Jinými slovy: když dítě dostává signály, že je nutné poslouchat a neprojevovat svou vlastní vůli, může se z toho naučit, že věci kolem sebe neovlivní, zůstane proto pasivním a vzdá se svého dílu odpovědnosti. Může se také naučit, že vliv si lze zajistit jedině silou a má tak potřebu ovládat druhé.

Je třeba říct, že rodičovská přesvědčení, která jsou spojena se strachem, pocity méněcennosti, bezmoci nebo beznaděje, spouští vzorce chování, které vedou k nerovnováze ve vztazích a tím tudíž k chybným výchovným přístupům. Rodiče staví do nadřazené pozice, kde uplatňuje moc, přebírá odpovědnost, nebo dítě přehnaně ochraňuje. 

Tak například…

“Jako rodič musím mít vždy pravdu. Musím všechno vědět a umět lépe než dítě.”
Rodič, který k výchově přistupuje s tímto přesvědčením, často v komunikaci s dítětem používá následující věty:
“Mlč. Já tady rozhoduji. Až budeš mít svou domácnost, tam si to dělej, jak chceš.”
Dítě ve vztahu s takovým rodičem nemá prostor vyjadřovat svoje potřeby a přicházet s jakoukoli iniciativou. Stahuje se do pasivity a nechává za sebe ve všech případech rozhodovat rodiče. Nebo se začne “stavět na zadní” a bojuje za prosazení svých potřeb a zájmů. V obou případech to vede k posílení rodičovského přesvědčení a bludný kruh se uzavírá. 

V individuální psychologii jsou popisovány čtyři výchovné styly: 

• V případě přílišného tlaku jde o to, aby se dítě podřídilo a přizpůsobilo autoritě rodiče.  
• “Rozmazlující” rodič upouští od jakýchkoliv požadavků, chrání dítě a dělá vše za ně.
• Specifickým rodičovským postojem je výchovný styl zanedbávající, kdy rodič nereaguje na potřeby dítěte, nezajímá se a odmítá převzít za dítě jakoukoli odpovědnost. 
• Pokud výchova probíhá v atmosféře spolupráce a podpory, mluvíme o partnerském nebo demokratickém výchovném přístupu. Ten je charakteristický vřelostí a pevností zároveň. Díky tomuto přístupu si dítě s velkou pravděpodobností do života ponese výbavu, která mu umožní zvládat pozdější životní výzvy a úkoly dospělosti. 

Přílišný tlak, rozmazlování a zanedbávání považujeme za chybné výchovné přístupy (Walton, 2008). 

Přílišný tlak – výchovný styl, kde nároky a požadavky převažují nad vřelostí a laskavostí 

Výchovný styl, kde převažuje tlak, nároky a požadavky, uplatňují rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že jejich úkolem je řídit běh rodiny a životy druhých. Potřebují mít věci pod kontrolou a nedůvěřují druhým, že věci dobře zvládnou, a tak na sebe přebírají veškerou odpovědnost. Rozhodují, určují pravidla a nastavují pevný řád. Svět je pro ně náročným a nebezpečným místem, kde obstojí jen ti nejlepší, proto je jejich výchova často vedena perfekcionismem. Chyba je selhání a ohrožení, proto do života nepatří. Rodiče mají strach, že jejich děti v životě neobstojí, chtějí je tedy na ten těžký život připravit. 

K dětem přistupují z pozice moci a bez respektu k jejich potřebám, protože jsou přesvědčeni, že jsou to právě oni, rodiče, kteří nejlépe vědí, co je pro jejich děti dobré. Děti od nich proto často slýchají:
“Musíš se hodně učit a poslouchat učitele, jinak nebudeš mít dobrý život.”
“Musíš být hodná holka a dělat, co ti druzí říkají.”
“Život je boj, proto je důležité se na něj připravit. Musíš se zocelit.”
“Jen tvrdá práce a odříkání přináší v životě výsledky.”

Výchova je v tomto případě souborem omezení, kde děti zažívají příliš těsné hranice bez možnosti volby. Rodič je v takové rodině vládcem, který určuje, kontroluje a často trestá za porušení pravidel. Snaží se dítě přinutit, aby se chovalo tak, jak on si přeje. Rodič se mnohem více zaměřuje na chyby a nepovažuje podporu dítěte za adekvátní výchovný nástroj. Místo toho používá výhružky, zesměšňování, sarkasmus, nebo i fyzické tresty. Děti jsou přijímané a odměňované za poslušnost. Za chyby jsou trestány a často zažívají emoční chlad či odmítání ze strany rodičů, pokud se jim nedaří naplňovat rodičovská očekávání. 

Důsledky tohoto výchovného působení můžeme sledovat ve dvou liniích:

1. V prvním případě děti reagují vzdorem, odporem, hněvem, odplatou, pomstou nebo citovým odtažením, někdy únikem od povinností a od odpovědnosti. V krajním případě se ze vztahu s rodičem stáhnou. Chlad a odmítání se stanou reciproční.
   
2. Druhou skupinu dětí toto výchovné působení vede k poslušnosti, která je však motivovaná strachem z trestu. Jsou pak závislí na hodnocení druhých, snaží se zavděčit, zalíbit, nebo taky zastírat a maskovat nedostatky. Zažívají hluboké pocity méněcennosti. Jejich sebevědomí je nízké, bojí se vlastní nedokonalosti a toho, že udělají chybu. Přestávají věřit, že jsou kompetentní, podceňují se a musí napřít všechny síly, aby se představě rodiče alespoň trochu přiblížili. Bojí se tvořivosti a iniciativy, protože ty s sebou nesou riziko selhání a následného trestu za chybu.

S dětmi z obou skupin se setkáváme při psychologickém poradenství a psychoterapii. S první skupinou pro jejich agresivní vystupování a odmítání plnit povinnosti, s tou druhou pro potíže s nízkým sebehodnocením a úzkostnými stavy.

Společným základem pro obě skupiny je, že chování dětí je důsledkem rodičovského vedení. Chovají se v intencích toho, co je rodiče svým přístupem naučili. Co může dělat člověk, za kterého druzí rozhodují a nařizují mu? Buď se naučí proti tomu bojovat, nebo se naučí poslouchat a dělat, co po něm druzí chtějí… Ani jeden vzorec nevede k naplnění pocitu sounáležitosti a ke spolupráci. Má pro dítě a jeho okolí negativní důsledky. Tyto situace jsou bohužel pro rodiče a často i pro učitele signálem pro zesílení tlaku a restrikcí, což ovšem výsledky nepřináší, naopak to nefunkční vzorce chování jen posiluje.

Rozmazlování – výchovný styl, kde je nekonečně vřelosti, ale chybí pevnost

Do protikladu k autoritativnímu stylu můžeme postavit výchovný styl permisivní, tedy rozmazlování. Jde o výchovu, kde je málo pevnosti, ale hodně vřelosti a ohleduplnosti vůči dítěti. Potřeby dítěte stojí nad potřebami rodiče, který se ve všem přizpůsobuje a ustupuje. Můžeme mluvit o jednostranném respektu, který vytváří nezdravou rovnováhu ve vztahu mezi rodičem a dítětem.

 Na první pohled to vypadá, jakoby rodič nic neřešil a dával všemu volný průběh, protože spokojenost a štěstí dítěte je na prvním místě. Proto je připraven udělat možné i nemožné:
“Musím být hodná máma, která nebude nic dětem nic zakazovat a v ničem je omezovat.”
A tak ve výchově netrvá na pravidlech a děti mohou dělat, co chtějí. Není dána žádná hodina, kdy mají přijít domů, nemusí se podílet na péči o domácnost, nemají žádné úkoly ani povinnosti. Jsou zahrnovány materiálními věcmi. Dostanou všechno, na co si ukážou. Dítě si díky takovému výchovnému přístupu vytvoří přesvědčení, že pro něj žádná pravidla neplatí, může si dělat, co chce, a druzí jsou tu na světě od toho, aby mu sloužili. 

Rodiče opatrují a chrání, protože nesnesou pohled na dítě, jak je nešťastné. Ve výchově jsou totiž vedeni vlastní nejistotou. Zažívají strach, že dítě nedokážou ochránit před urpením nebo zraněním, ať už fyzickým či psychickým. Příkladem může být rodič, který má strach, aby si dítě neublížilo o ostré předměty, a proto mu nedovoluje používat nůž ani nůžky. Dítě nesmí jíst příborem, může používat pouze lžíci. Když pak nastoupí do školy, zažívá jiný svět, kde se po něm chce, aby samostatně stříhalo a krájelo si jídlo nožem a vidličkou.
Rodiče se zlobí a říkají: “Jak je možné, že vás tam ti učitelé nechají dělat tak nebezpečné věci?!”
Dítě zažívá zmatek a méněcennost. Nestačí svým vrstevníkům, a tak nechce chodit do školy vůbec, je pro něj totiž prostředím plným zraňujících konfrontací.

Dítě nezná pravidla a nezažívá žádná omezení. Nenese za nic odpovědnost. Rodič nevyžaduje spolupráci, činnosti raději vykoná sám, než aby své dítě motivoval a nechal jej zažít pocit odpovědnosti. Pokud rodič potřebuje něčeho dosáhnout, pak jako prostředek volí uplácení nebo přemlouvání. Pokud takto dlouhodobě působí, dítě zažívá zmatek a nejistotu. Věří, že okolí se mu vždycky přizpůsobí. Necítí odpovědnost za své chování, je nespolehlivé, nedokáže spolupracovat. Takto vedené děti se potácí od ničeho k ničemu, chybí jim motivace a vytrvalost.

Od tohoto přístupu je potřeba odlišit shovívavost a velkorysost rodiče, který se vzhledem k nějaké konkrétní situaci rozhodne netrvat na důsledném dodržování pravidel. Rozmazlování, které probíhá dlouhodobě, vede dítě k přesvědčení, že nedokáže čelit životním výzvám a že s problémy, které ho potkají, si samo neporadí. Svět se pro něj stává nebezpečným místem, kde je třeba spoléhat se na druhé, místo na sebe. Zároveň se dítě učí, že je běžné dostávat, nikoli dávat. Dospělí dětem slouží v zájmu jejich dobra a děti na to reagují. Dělají to, co se jim vyplácí až do chvíle, než začnou dospívat. Pak se začínají přirozeně vymaňovat ze sféry vlivu svých rodičů a ti – opět v zájmu dobra svých dětí – přitvrdí a začínají uplatňovat tlak. Děti, které se naučily přijímat rodičovskou péči a posluhování jako samozřejmost, svým rodičům v takové chvíli dávají jasný vzkaz: „Radši udělej, co chci, nebo budeš mít peklo.“

Partnerský přístup zaměřený na spolupráci – výchova poskytující pevnost i vřelost zároveň

Rodiče, kteří dokážou spojit emoční vřelost s přiměřenými a vyžadovanými požadavky a poskytují svým dětem svobodu v rámci hranic, vedou své potomky pomocí demokratického výchovného stylu. Pro ten je charakteristické, že rodič zde vystupuje v roli průvodce a rádce. Ve vztahu mezi rodičem a dítětem panuje vzájemná úcta a respekt. V rodině jsou stanovena jasná a srozumitelná pravidla, domácí práva i povinnosti. Rodiče jsou rozhodní a důslední, netrestají, ale využívají přirozené a logické důsledky. Rodinné klima vytváří prostor pro rozvoj a růst, podporuje iniciativu, oceňuje přispívání nápady, vyjadřování vlastních názorů a myšlenek. Děti v rodině dostávají podporu a povzbuzení. Přijetí je přirozeně vyjadřováno a není podmíněno ani výkonem, ani poslušností. 

Cílem rodičů, kteří vychovávají svoje děti v partnerském nastavení, je: 

• Vytvářet bezpečné, láskyplné a akceptující prostředí, kde dítě může čelit výzvám, učit se sebedisciplíně, přebírat tolik odpovědnosti, kolik unese, trénovat spolupráci, rozvíjet svoje dovednosti, řešit problémy atp. Nejde o to dítěti život ulehčit, ale učinit ho zvládnutelným. Rodiče se dětem dětem “nepletou pod nohama“. Aby se děti něco naučily, vedou je k tomu, aby si uměly poradit samy.
• Vytvářet prostor, kde se dítě bude cítit bezpečně, bude se moci otevřít a sdílet svoje pocity a prožívání. Je to zároveň prostor, kde dítě může rodičům naslouchat, rozumět pravidlům a kdy může s rodičem sdílet hodnoty a nechá se jimi vést.
• Připravit dítě na situace, kdy bude čelit výzvám, zkouškám a těžkostem, proto vytváří příležitosti, stimuluje dítě k aktivitě a podporuje ho v osamostatňování. Rodič nemůže dítě ochraňovat před životem, ale může dítě na život připravit. 
• Podporovat a povzbuzovat dítě na jeho cestě. Děti mají v sobě vrozenou odolnost. Dokážou bojovat s těžkostmi a čelit jim. Rodič dítěti nemůže dát sebedůvěru a nedokáže ani zařídit, aby bylo šťastné. Rodič může dítěti dodat odvahu a podpořit jeho sebedůvěru, aby mohlo postupně převzít více odpovědnosti.

Děti vychovávané v partnerském přístupu dokážou být nezávislé a samostatné. Vnímají hodnotu sebe i druhých, zažívají přijetí, umějí spolupracovat. Respektují sebe i druhé, umí si proto nastavit zdravé hranice a také akceptovat hranice ostatních. Učí se kreativně myslet. Dokáží vytvářet vztahy založené na rovnocennosti. Přijímají odpovědnost, protože věří, že mohou mít vliv na dění kolem sebe. Ví, že dělat chyby je v pořádku, proto mají odvahu zkoušet nové věci. 

Rodičovská přesvědčení rodiče, který uplatňuje partnerský přístup ve výchově, stojí na zdravých základech. Ty si budujeme ve chvílích, kdy v rodině zažíváme sounáležitost. Máme je spojeny s momenty klidu, rovnocennosti, spolupráce, spokojenosti, naděje. Každý jsme to jistě zažili, někdo možná jen krátce… Když tedy hledáme cestu k partnerskému přístupu, jsou to právě tyto okamžiky, o které se můžeme opřít. Jsou tím dobrým zdrojem, ze kterého můžeme čerpat.

Partnerský přístup je cesta, je to proces. Děti v něm mají prostor pro nedokonalost a odvahu udělat chybu. Ani rodiče na té cestě nejsou dokonalí. Pro děti je podpůrné, když vidí, že i rodiče chybují, zkouší to pak znovu a své chyby napravují. Když sejdeme z cesty, nebo se ztratíme, vždycky se můžeme vrátit zpět a pokračovat k cíli. Těmi jsou na cestě partnerského přístupu v rodičovství rovnocennost, spolupráce a sounáležitost. Vždy je možné se k nim vrátit, i když se nám zrovna něco nepodařilo, nebo se v nás ozvala naše neefektivní přesvědčení a automatické reakce.

Každý máme někde uvnitř část těch nezdravých přesvědčení, která vedou k nefuknčním výchovným stylům. Vlastně není možné vůbec žádná nemít. To z nás ale hned nedělá špatného rodiče. 

Když však o věcech začneme přemýšlet a reflektovat je, začneme si více všímat tendencí v našem chování a toho, jak vnímáme druhé okolo sebe. Právě to je dobrá příležitost svá přesvědčení, a tím i svůj výchovný styl, proměňovat. V každém z nás je totiž také velký kus toho zdravého a je na nás, o co se budeme opírat.

Cesta partnerského přístupu není jednoduchá. Být v poli sounáležitosti a rovnocennosti je často těžká práce, během níž je nutné čas od času vystoupit ze své komfortní zóny. Může to být prostě dřina. Má ale smysl. Přináší do našich životů harmonii a spokojenost. Jen musíme upustit od našich automatických, jednoduchých reakcí, které se nabízí “na první dobrou”. Právě to, co nás napadne jako první, většinou není to funkční, to správné.

Aby se rodičům dařilo být v partnerském nastavení, potřebují: 

• Znát sami sebe, svoje postoje a přesvědčení. Člověk, který nedůvěřuje sám sobě, nedokáže druhé motivovat a podporovat, protože nedůvěřuje jejich schopnostem.
• Umět pracovat se svými emocemi a oslovovat emoce druhých. Jsou totiž motorem chování a pokud je budeme ignorovat, nemůžeme plně využívat svůj potenciál.
• Umět vytvářet atmosféru, ve které mohou druzí zažívat sounáležitost. Fungující mezilidské vztahy, ať už se jedná o lásku, přátelství, rodinné nebo pracovní vztahy, jsou založeny na spolupráci, respektu a rovnosti. 
• Umět vytvářet podmínky pro úspěch. Nemůžeme zažívat úspěch, když se za každou cenu snažíme zdokonalit v tom, co se nám nedaří. Místo toho potřebujeme uvidět svoje silné stránky a ty cíleně rozvíjet.
• Umět vést děti k odpovědnosti. Odpovědným se může stát ten, kdo má možnost volby a prostor zažít důsledky svých rozhodnutí.
• Umět dětem dodávat odvahu, aby vytrvaly na cestě při naplňování cílů, uměly překonávat překážky a čelit těžkostem. Zažívat úspěch v cíli může jenom vítěz. Zažívat úspěch na cestě k cíli může každý.
• Umožnit dětem být užiteční.
• Používat vhodné komunikační strategie. Méně mluvit a více konat. Aby slova měla kýžený efekt, je potřeba vědět, jak a kdy je použít.

Nikdy  není pozdě začít měnit způsob, kterým se vztahujeme ke svým dětem a sami k sobě. Nikdy není pozdě začít na svém vztahu k nim pracovat.

A v tom je naděje… 

Na téma rodičovství a práce s rodinou máme hned několik kurzů a výcviků. Vyberte si ten svůj tady:

VZDĚLÁVÁNÍ NA TÉMA RODIČOVSTVÍ

Literatura:

Walton, F.X. (2008). Ako porozumieť deťom a adolescentom. Bratislava: Slovenská adlerovská společnost a Psychoprofi.