Věty, které pomáhají

Člověk, který důvěřuje sám sobě, dokáže najít cesty, jak realizovat svá přání a cíle.

Na Vaše přání přicházíme s tipy pro komunikaci s dětmi, které můżete celkem přirozeně zabudovat do svého rodičovského slovníku a používat ve chvílích, kdy chcete dítě podpořit nebo když potřebujete společně překonat těžkosti, které přináší nejen škola, ale i život obecně. Nabízíme tipy, které staví na respektujícím a partnerském přístupu. Ten rodičům umožňuje zlepšit jejich vztah s dětmi a posilovat v rodině pocit sounáležitosti. Partnerský a respektující přístup je nezbytný pro zdravý vývoj a další fungování dětí v životě.

Co je však důležité mít na paměti ve chvílích, kdy některou z formulací budete chtít použít?

1. Respekt a partnerská komunikace jsou základem zdravých mezilidských vztahů a proto jsou vždy zadarmo. Dítě se o ně nemusí nijak zasloužit.
   
2. Slova, která používáme, nemají sama o sobě příliš velkou sílu, nejsou-li podpořena naším postojem. Vedle přesvědčení, že věci kolem lze změnit, je neméně důležitá důvěra ve schopnosti dětí i nás samotných. Každé ano může mít své ale, pokud ho dost dlouho hledáme. Jde o to, vidět sklenici spíše jako poloplnou než poloprázdnou.
   
3. Cíl v komunikaci je důležitější než věty, které používáme k jeho dosažení. Chceme-li podpořit zdravý rozvoj osobnosti dětí, potřebujeme sledovat následující cíle: podpořit je při zvládání překážek a překonávání těžkostí, motivovat je k poznávání, rozvíjet jejich dovednosti a pracovat s jejich limity a slabými stránkami.
   
4. Učte děti věřit, že mají všechny potřebné zdroje k dosažení svých cílů. Pomoci dětem objevit jejich vlastní zdroje a vlastní cestu je daleko účinnější, než je strkat a tlačit do nějakých našich představ. Proto v komunikaci s nimi poukazujte na jejich znalosti, schopnosti, dovednosti, vlastnosti, hodnoty a motivaci. Podporujte jejich kreativitu. Naučíte je tak nakládat s jejich potenciálem. Hledání chyb a neustálé upozorňování na ně zkrátka nepomáhá.
   
5. Partnerský přístup vytváří příležitosti k tomu, aby děti poznávaly samy sebe. Mluvte s nimi proto o jejich potřebách, hodnotách, postojích a přesvědčeních. Zajímejte se o to, co mají rády a co je baví. Umožněte jim poznávat svoje silné stránky. Oblasti, ve kterých se jim nedaří, proměňte ve výzvu a příležitost na sobě dál pracova.
   
6. Náš cíl by měl směřovat ke spolupráci, nikoli k sebeprosazení. Pokud se partnerský a podpůrný přístup používá s cílem dosáhnout svého, snadno se promění v tlak nebo manipulaci. Důležitý je cíl, se kterým jednotlivé věty vyslovujeme.
   
7. Naše emoční nastavení hraje důležitou roli. Není potřeba potlačovat svoje emoce, ale jde o to, abychom byli pro dítě uvěřitelní a aby to, co říkáme, bylo v souladu s naším prožíváním. Všímejte si svých emocí a pozorujte, kterým směrem vás vedou. Neříkejte nic, čemu sami nevěříte.
   
8. Každý má právo prožívat věci po svém. Emoce jsou nezbytné k životu a umět je vyjadřovat umožňuje snadnější mezilidskou komunikaci. Je přirozené, že proměnlivost a intenzitu prožívání emocí máme každý trochu jinou.
   
9. Všechno má svůj čas. Ve chvílích silných emocí, v napětí, stresu nebo konfliktu většinou nemáme kapacitu k naslouchání a vlastně neslyšíme, co nám druhý sděluje. Je proto v pořádku počkat, až se silné emoce “přeženou” a teprve poté říct, co je potřeba.
   
10. “Co mám teď říct, abych situaci ještě víc zhoršil?”, je otázka, kterou si můžete položit ve chvíli, kdy nevíte, co říct, nebo si chcete potvrdit, že to, co máte na jazyku, je dobrá cesta. Pravidlo je jednoduché: Raději neříkejte nic, než cokoliv z toho, co vás napadlo.
    

Postoje, které tvoří základ respektujícího a partnerského přístupu

Přijetí

Prvním předpokladem je přijetí sebe sama se všemi přednostmi a nedostatky. Jedná se o opravdové pochopení a přijetí známé fráze „Nikdo není dokonalý“. Přijmout fakt, že nikdy nebudeme dokonalými, skutečně není snadné a vyžaduje to velkou míru odvahy. Neznamená to však, že si nebudeme všímat chyb, které děláme, a staneme se lhostejnými. Smysl přijetí spočívá v tom, že své chyby nevnímáme jako katastrofu, ale jako něco, z čeho se můžeme poučit. Výsledkem pak je, že se nevyhýbáme situacím, ve kterých nám hrozí neúspěch, a nebojíme se začít něco nového. Když počítáme s možnými chybami a nevnímáme je jako osobní selhání, máme mnohem více energie se s nimi vypořádat. Zkrátka s nimi počítáme. Zvládneme-li přijmout sebe sama, dokážeme přijmout i své děti takové, jaké jsou.

Chování, ne osobnost

Přijmout člověka neznamená omlouvat či ignorovat jeho chování. Je třeba naučit se vztahovat k chování samotnému, nikoli hodnotit osobnost. Někteří rodiče dětem říkají: “Když zlobíš, tak tě nemám rád. Tohle není moje hodná holčička. Kam se schovala?” Podporující přístup však zaměřuje pozornost k chování, které můžeme proměňovat: “Štve mě, když poslouchám, jak křičíš na sestru.”

Věnujme dětem pozornost

Stává se, že dětem věnujeme mnohem více pozornosti ve chvílích, kdy jednají nevhodně, než v situacích, kdy se chovají žádoucím způsobem. Pro děti je to signál, že nejlepším způsobem, jak si získat naši pozornost, je dělat přesný opak toho, co by mohlo směřovat k naplnění pocitu sounáležitosti. Pro některé děti je negativní pozornost pořád lepší než pozornost žádná. Naučme se přistihnout děti ve chvílích, kdy se chovají žádoucím způsobem. Dáváme jim tím najevo, že je vnímáme. Učíme je tím uvědomit si, že svoji potřebu náležet mohou uspokojit konstruktivním chováním. 

Konkrétnost a specifičnost

Buďme konkrétní a specifičtí v oceňování toho, co děti dělají. Slova jako skvěle, výborně, hodná holka, tak je to správně, …  vlastně neříkají vůbec nic o konkrétním chování dítěte. Předpokládáme, že dítě ví, o čem mluvíme, a proč ho oceňujeme. Často se však pleteme. Děti si pak naši chválu vykládají úplně jinak, než bychom chtěli.
Podobně jako Jirka, který napsal po dlouhé době diktát téměř zcela správně.
Rodič mu řekne: „Výborně, Jirko, jen dvě chyby! Tak vidíš, že to jde, jen tak dále!“
Pokud je Jirkův cit sounáležitosti oslaben, je velmi pravděpodobné, že si rodičův komentář vysvětlí tak, že své místo a uznání bude mít jen tehdy, když bude podávat skvělé výkony.
Rodič však také může říct: „Jirko, dneska jsi ten diktát napsal skoro celý správně. Myslím, že jsi přípravě věnoval hodně času, oceňuji tvou snahu. Máš z toho sám radost, viď?“
Tímto komentářem rodič oceňuje Jirkovu práci, zaměřuje se na Jirkovy vlastní pocity a hodnocení, nikoli pouze na výsledek.

Zaměření na proces 

Zaměření na výsledek se navenek často jeví jako zaměření na chyby. V dobrém úmyslu dokážeme být experty ve vyhledávání omylů a špatných kroků jak u druhých lidí, tak sami u sebe. Věříme, že když dítěti ukážeme, co dělá špatně, příště se chyb vyvaruje. Avšak děti, stejně jako mnozí dospělí, nevidí chyby jako přirozený a očekávaný důsledek činnosti, ale spíše jako svou osobní neschopnost: udělal jsem chybu – jsem neschopný. 

S přesvědčením o vlastní neschopnosti není snadné změnit chování. Našim cílem je dokonalost, protože máme pocit, že čím jsme dokonalejší a čím méně děláme chyb, tím větší máme cenu jako lidé. Čím více se bojíme chyb, tím více jich děláme. Lepší je na chyby nahlížet jako na zdroj ponaučení. Děti potřebují pochopit a cítit, že chyby jsou přirozené a že ačkoli nedělají vše správně, stále mají své důležité místo mezi námi a jsou plnohodnotnými lidmi. To, že jsme udělali chybu, není příjemné zjištění, ale není to ani katastrofa. Užitečnější než řešit vlastní neschopnost je zaměřit pozornost na to, co můžeme udělat, abychom se příště podobných chyb nedopustili.

Při hledání možností podpory dětí je proto užitečné vrátit se k důrazu na postup a pochopení. Jestliže se soustředíme na osvojení dobrého postupu, můžeme snáze poskytnout pozitivní zpětnou vazbu, než při orientaci na výsledek. Chyba není selhání, ale nástroj k dosažení úspěchu, jestliže ji dokážeme využít. Orientace na proces však vyžaduje větší konkrétnost a promyšlenější komunikaci. Musíme věnovat hodně pozornosti tomu, co přesně děti dělají, abychom ve svém sdělení jasně pojmenovali to, co je efektivní a co vede k cíli. 

Je dobré poukazovat nejen na to, co dítě udělalo správně, ale také na to, jaké pozitivní následky jeho chování má.
„Martino, když jsi našla odvahu zeptat se na řešení příkladu, dala jsi svým spolužákům možnost procvičit si postup na obtížné úloze. Možná, že někdo neměl odvahu přiznat nahlas, že neví, jak příklad řešit. Tvoje odvaha a iniciativa přinesla prospěch i ostatním. Možná se příště díky Tobě i jiné děti zeptají, když si nebudou vědět rady.“

Soustředění na správný postup je efektivní také proto, že člověk má přirozenou tendenci dokončit úkol. To znamená, že pokud děti pochopí jak, mohou být sami více motivovaní a aktivní.

Jak tedy můžeme reagovat ve chvílích, kdy to nejde, kdy dítě zažívá negativní emoce nebo je demotivované?

1. Zaměřte pozornost na emoce:

• Zrcadlete emoce: „Vidím, že to teď pro tebe není lehké.“
  
• Mluvte o svých pocitech: „Je mi to líto, když vím, kolik úsilí jsi vložil do přípravy a teď vidím, jak jsi zklamaný.“
  
• Ukažte dítěti způsob, kterým může svoji emoci konstruktivně vyjádřit: „Vidím, jaký máš vztek. Vezmi si papír a napiš všechna slova, která tě k tomu napadají.“
  
• Potvrďte právo prožívat takovou emoci: „Máš právo se zlobit.“
  
• Legitimizujte pocity: „Lidé v podobných situacích mívají strach.“
  
• Počkejte s řešením na vhodnou chvíli: „Teď se zlobíš, počkáme, až si o tom budeme moct promluvit v klidu.“
  

2. Nabídněte další perspektivu: 

• Nabídněte fantazii: „Asi by sis teď přála mít kouzelný proutek, jehož mávnutím by všechny tvoje starosti zmizely, že?“
  
• Pojmenujte očekávání: „Ty ses tolik těšil, že to vyjde? Je to tak?“
  
• Zajímejte se: “Co ještě potřebuješ vědět, abys mohla začít pracovat na zadaném úkolu?“
• Podpořte dítě ke sdílení: „Můžeš mi teď povědět o všem, co tě trápí.“
  
• Nabídněte pomoc: „Řekni mi, když budeš něco potřebovat. Ráda ti pomůžu.“
  
• Nabídněte možnost volby: „Můžeš teď začít se čtením a pak se podívat na matiku. Co myslíš?“, nebo můžeme položit otázku: “Jak to teď potřebuješ?”
• Vyjádřete naději ve změnu: “Věřím, že s tvojí vytrvalostí se ti to podaří zvládnout.”
• Obraťte pozornost k minulému úspěchu: “Vzpomeň si, kdy se ti něco podobného podařilo zvládnout? Co jsi k tomu potřeboval?”
  

3. Někdy je to zkrátka na rodiči, aby rozhodl. V takovou chvíli se vyplatí stručnost a jasnost:

• Použijte stopku: “Dost hraní. Teď je čas na školu.”
  

Dobře položené otázky mohou být užitečné především proto, že zaměřují pozornost dětí do sféry jejich vlivu a zkompetentňují je: 

• K čemu může být užitečné se to naučit? 
• Když budeš znát zpaměti násobilku šesti, může to ovlivnit, jak rychle dokážeš spočítat tento příklad?
• Co by mohlo pomoci, abys dospěl k výsledku?
• Co bys musel/a překonat, aby ses to dokázal/a naučit?
• Kdo ti může pomoci při učení?
• Kdy se ti daří tyto věci zvládnout samostatně a kdy potřebuješ pomoc?
• Co jsi už zkoušel/a udělat, aby ses věci naučil/a? Jak se to dařilo?
• Máš nějaký nápad, jak by se dalo postupovat? 
• Se kterým místem máš obtíže? Víš, co potřebuješ zjistit, abys uspěl/a? Napadá tě, kde můžeš tuto informaci získat?
• Co kdybys vyzkoušel/a…?
• Jak ti to, co chceš udělat, pomůže získat tuto znalost (dovednost)?
• Co se stane, když uděláš…?
  

Původní záměr tohoto příspěvku byl nabídnout vám “tahák” – třeba na ledničku – s větami, které lze použít v komunikaci s dětmi. Výsledkem je opět delší text, protože pro zdravou komunikaci potřebujeme být v kontaktu se svými přesvědčeními, která ovlivňují naše postoje a emoční prožívání, které dává směr našemu chování. Je to vlastně nekonečný proces práce na sobě, kdy hledáme polohu, která nám umožní propojení s druhými lidmi a povede ke spolupráci.

Zkrátka v mezilidských vztazích nejde tak úplně o nějaké “správné věty”. Dalo by se říct, že ty jsou až tím posledním – takovou pomyslnou střechou na domě. Střecha dobře slouží ale jen tehdy, když dům stojí na pevných základech. Pevným základem je vztah založený na respektu a přijetí, který umožňuje zažívat základní pocit bezpečí. Bytelné zdi pak vymezují prostor a dovolují svobodný pohyb. Tehdy střecha konečně může plnit svoji funkci – chránit dům před chladem, větrem, deštěm, nebo třeba sněhem. 

Přejeme vám pevné základy a odvahu přeložit střechu! 🙂 

A pokud potřebujete na cestě za respektujícím a partnerským rodičovstvím podat pomocnou ruku, nabízíme ji formou rozvojové skupiny pro rodiče.

Další možností, jak lépe pochopit zdroje svého rodičovského chování, je osmihodinový kurz Rodičovská přesvědčení a výchovný styl, který pořádáme online 16. 11. 2023 a prezenčně v Brně 10. 2. 2024. Většinou se ho účastní odborníci z pomáhajících profesí, ale pokaždé je mezi nimi i pár rodičů, od kterých pak slyšíme, že jim ten jeden den otevřel oči v mnoha směrech.

Víme, že rodiče považují za přínosný také jednodenní kurz Encouragement: Umění povzbudit a motivovat. Vybrat si můžete ze dvou podzimních termínů: 24. 10. 2023 online, nebo 2. 11. 2023 prezenčně.