Mgr. Dora Lukášová Salaquardová, Mgr. Michaela Širůčková Ph.D.

Jedním ze základních principů individuální psychologie je celostní pohled na člověka a jeho místo ve světě. Vše, co na světě zažíváme, se děje v kontextu vztahů – k druhým lidem, vztahu člověka k světu i vztahu mysli a těla. „Tělo, duše, intelekt, nevědomí, morální   hodnoty, vášeň, (…) myšlenky, pocity a činy“ fungují jednotně a pohyb je souhrnem vztahů a příspěvků každé části“ (Shifron, 2010, s. 11).

Bez vědomého napojení na sebe sama by se člověk mohl snadno stát loutkou v rukou minulých zkušeností, které jsou jeho neoddělitelnou součástí. Adler (1929) mluvil o potřebě záměrného rozvíjení schopnosti plného, přítomného a vědomého sebeuvědomování. Právě to totiž považoval za prostředek, který dokáže člověka přivést o něco blíž k pocitu jednoty a sounáležitosti (Adler, 1922 in Ansbacher & Ansbacher, 1967, s. 30).

Mindfulness a individuální psychologie

Myšlenka integrace mindfulness (všímavosti) do adlerovské praxe není nová. Tématu propojení všímavosti a meditace s teorií a praxí individuální psychologie se věnuje například Jon Carlson (2011, 2012). Teoreticky zpracoval, jak se všímavost a meditace shodují s adlerovskou teorií a praxí a ve své klinické praxi se věnoval prokazování účinnosti intervencí založených na všímavosti. 

Většina adlerovské literatury rozlišuje koncepty a klinické přístupy, které jsou pro adlerovský přístup typické (např. životní styl, životní úkoly, cílesměrnost, sociální zájem, pocit sounáležitosti) a ty, které jsou považovány za kompatibilní, komplementární, nebo vycházející z některých společných kořenů (Marina Bluvshtein, Sara Saeedi, Noah DeBruyn a Karen Leta Gillespie, 2021). Všímavost můžeme považovat za velmi komplementární s přístupem adlerovské psychoterapie.

Rostoucí množství výzkumů ukazuje, že metody všímavosti mají pozitivní dopad na duševní a fyzickou pohodu jedince, jeho proces učení i zdravé vztahy s ostatními. Můžeme říci, že všímavost umožňuje propojení se sebou i s ostatními a posiluje pocit sounáležitosti v životě.

Vztah tady a teď jako obraz vztahů ve světě venku

Samotný terapeutický proces se odehrává v přítomném okamžiku. Jediným skutečným klientovým vztahem, který může terapeut vidět a chápat, je ten jejich, který se odehrává v terapeutické místnosti. Přítomný okamžik umožňuje číst příběh těla, napojit se na jeho prožívání, vnímat a naslouchat žargonu, jaký klient používá. Přítomný okamžik umožňuje osvobodit mysl od hodnocení a zažívat to, co se děje tady a teď – všemi smysly.

Vím, tedy se mohu měnit

Být pozorný ke svým zkušenostem a vnímaným zážitkům – nejen na úrovni mysli, ale i těla – je charakteristickým znakem adlerovské psychoterapie. Díky tomu, že se naučíme být si vědomi a rozumět tomu, co prožíváme, jaká přesvědčení chováme a kam nás to v životě vede, můžeme své chování a vnímání proměňovat a směřovat ke svým cílům. 

Účelem všímavosti je kultivovat pozornost a soustředit se na tělo a mysl právě takové, jaké jsou – od okamžiku k okamžiku, bez posuzování, abychom pomohli zmírnit fyzickou a psychickou bolest.

V terapeutickém procesu tedy mimo jiné podporujeme klienta v tom, aby mohl nahlížet na sebe, na své zažité vzorce vnímání a reagování, na druhé a život různou perspektivou. Díky sebeuvědomování můžeme zahlédnout i jiné možnosti reagování a přístupu k sobě i druhým. Klient, který se naučí všímat si svých přesvědčení a z nich plynoucího chování a prožívání, má potom možnost činit vědomá rozhodnutí a měnit své jednání.

I změnu potom člověk prožívá a potřebuje prožívat celostně, „fyzicky, emocionálně, kognitivně a duchovně“ (Shifron, 2008, s. 70).

Všímavost jako nástroj pro zmírnění stresu a úzkosti…

Filozofie a základní kameny mindfullness, focusingu, somatic experiencing a adlerovského přístupu jsou v mnohém podobné nebo kompatibilní. V adlerovské psychoterapii je pro techniky vycházející z mindfullness a podobných přístupů velký prostor – rozšiřují a doplňují adlerovské zaměření na vlastní prožitek a porozumění jedinečné realitě klienta a nabízejí další způsoby práce s emocemi a tělem vedoucí nejen k nahlédnutí a pochopení vlastního prožitku, ale také ke zklidnění a zmírnění nepříjemných stavů úzkosti, stresu, nervozity či hněvu. 

…a také jako nástroj pro podporu sekundární změny – posílení pocitu sounáležitosti v životě člověka

Mindful adlerovská terapie a transformace orientuje pohyb klienta zdravějším a užitečnějším směrem. Umožňuje klientovi posunout se od vnímané úzkosti nebo strachu z tématu, které ho znepokojuje (např. tíhy a osamělosti života), na pouhé pozorování a prožívání –  a teprve potom hledat možnosti změny. Klient se tak může s podporou terapeuta posunout od racionálního promýšlení a znepokojování se k holistickému prožívání metaforického obrazu v přítomném okamžiku v bezpečném prostoru, který terapeut nabízí. Samotné setrvání v přítomnosti ve vymezeném prostoru ale ke skutečnému terapeutickému účinku nestačí. Carlson a kol. (2011, s. 351) ve své diskusi o adlerovských buddhistických přístupech zaznamenali potřebu a lidskou schopnost „vytvářet transformaci“. V adlerovské terapii můžeme díky používání všímavosti a práce s metaforou přivést klienta k plnější, holističtější, optimističtější aktivaci pocitu sounáležitosti a k plné transformaci. 

Tělo promlouvá jazykem fyzických symptomů

Adler již na počátku 20. století objevil, že slabost tělesných orgánů (kterou nazval

„orgánová méněcennost“), především ta vrozená, má v mnoha případech psychologické

účinky a ovlivňuje životní styl daného člověka. Životní styl je vyjádřením jeho osobnosti, jedinečnou strukturu myšlení, způsob pohledu na svět a možnosti fungování v něm. Je souborem subjektivních přesvědčení o sobě, světě, druhých lidech, převládajících metodách uskutečňování pohybu směrem k cíli.

Adler hovořil o tom, že psychika a tělo tvoří neoddělitelné spojení a mají tendenci se

zrcadlit. „Ve vzteku, strachu, smutku nebo jakékoliv jiné emoci tělo vždy promlouvá a

těla jednotlivých lidí hovoří každé svým vlastním jazykem, kterému je třeba porozumět“.

Adlerova koncepce “orgánového žargonu” hovoří o tom, že určité tělesné projevy mohou

být jazykem (žargonem), kterým orgán či tělo odpovídá na psychologické vlivy.

Tělesné symptomy mohou tedy být projevy životního stylu, a to jak vně vyjádřené, tak i

vnitřně prožité. Výsledkem těchto nedobrovolných (nevědomých) somatických (např. jemných tělesných hnutí, staženích, pohybů aj.) může být právě somatické

onemocnění. Fyzické symptomy mají u svého zrodu funkčnost a cíl spojený se soukromou

logikou, ale pokud vzorec řeči těla (žargonu) dlouhodobě zatěžuje určitý orgán či část těla,

může to vést k onemocnění. Až tělesná nemoc nás může paradoxně vést zpět k přezkoumání soukromé logiky.

Klient neví, proč má fyzické příznaky nebo nemoci a je si jen vědom, že trpí. Žargon není

pouhým vyjádřením něčeho, ale je to svým způsobem i řešení, i když nedokonalé. Úkolem

terapeuta a klienta je odhalit význam žargonu, tedy odhalit to, co se nám naše vlastní tělo svými symptomy snaží říct, jak se nám pokouší pomoci nebo nás chránit. Jakmile tomu porozumíme, můžeme zbavit těla odpovědnosti dělat to “za nás” svými symptomy – a převzít vědomou zodpovědnost za to, jak bude náš život i naše zdraví vypadat.

Článek vyšel jako příspěvek ve Sborníku Letní individuální psychologie 2024. Pokud vás tato tématika zajímá hlouběji, můžete se přihlásit na kurz Tělo v kontextu adlerovské psychologie nebo na výcvik Práce s tělem v kontextu adlerovské psychologie.

Literatura:

Adler, A. (1929). The theory and practice of individual psychology. Kegan Paul.

Ansbacher, H. L., & Ansbacher, R. R. (Eds.). (1967). The Individual Psychology of Alfred Adler: A systematic presentation in selections from his writings. New York, NY: Harper & Row.

Bluvshtein, M., Saeedi, S., DeBruyn, N., & Gillespie, K. L. (2021). Mindfulness, therapeutic metaphors, and brain functioning in Adlerian therapy: Gemeinschaftsgefühl at work. The Journal of Individual Psychology, 77(4), 409-426.

Carlson, J., Englar-Carlson, M., & Emavardhana, T. (2011). Was Adler from Bangkok? Applying an Adlerian-Buddhist approach in Thailand. Journal of Individual Psychology, 67(4), 349–363.

Carlson, J., Englar-Carlson, M., & Emavardhana, T. (2012). Individual Psy- chology in Thailand. Journal of Individual Psychology, 68(4), 397–410.

Frank, M.L. (2019). Revisiting Kopp’s Metaphor-Transformation Protocol: Integrating Bodily Sensation and Self-Responsibility. The Journal of Individual Psychology 75(4), 287-298.

Shifron, R. (2010). Adler’s Need to Belong as the Key for Mental Health. Journal of Individual Psychology, 2010, Vol 66, Issue 1, p10