Navazujeme na sérii příspěvků o vedení rozhovoru, kterou jsme s vámi nedávno začali sdílet.
Z předchozích dílů už umíme základní taneční krok (reflektování),
navazujeme figurami (metafory v rozhovoru)
a zdá se, že umíme tančit.
Tanec nám přešel do krve.
Už nepřemýšlíme nad jednotlivými kroky a variacemi.
Chystáme se vyzkoušet nějakou náročnější taneční figuru.
Přesto ale můžeme zažívat okamžiky, kdy náhle ztratíme rytmus nebo zakopneme a spadneme na zem. Jsou to chvíle, kdy potřebujeme udržet motivaci, abychom u tance vydrželi navzdory překážkám a dřině, které pokrok nutně obnáší.
Co potřebujeme ve chvílích, kdy ztrácíme naději a chce se nám trénink vzdát?
Potřebujeme povzbuzení.
Stejně tak to funguje v rozhovoru.
V adlerovské psychoterapii je povzbuzení – encouragementu – věnováno mnoho prostoru. Má své nezastupitelné místo ve všech fázích terapeutického procesu a je tedy i důležitou součástí profesionálně vedeného rozhovoru.
Encouragement je velmi komplexní koncept. Abychom mohli v rozhovoru říct jednu větu, která povzbudí, potřebujeme obsáhnout několik rovin:
10 Principů dodávání odvahy
Přijetí jedinečnosti
Všichni jsme jedineční. Tato jedinečnost je dost hodnotná na to, abychom ji mohli ocenit. Každý člověk má v sobě jedinečnou kreativitu, se kterou se umí postavit ke svému životu a žít v podmínkách, které mu přináší.
Vzájemný respekt
Přistupovat k sobě i druhým s respektem, neubližovat si, neponižovat se. Vzájemného respektu dosáhneme nasloucháním a přijímáním skutečnosti, že existují rozdíly v názorech a postojích. Rozdíly nejsou překážkou, ale výhodou, která obohacuje náš život a je dobrým zdrojem pro spolupráci a tvořivost.
Směřování pozornosti ke zdrojům a silným stránkám člověka
Orientujeme se na to, co je, nikoli na to, co chybí. Někdy je obtížné se orientovat tímto směrem, protože jen stěží můžeme uvidět něco, na čem lze stavět. Ale i to malé a zdánlivě nepodstatné se počítá. Budeme-li poukazovat na silné stránky, a ne na ty slabé, vytvoříme základ pro růst.
Uznání snahy
Ve světě, ve kterém je jednotlivec každý den zkoušen svým úspěchem, je sebehodnota velmi důležitá. Pokud člověk ví, že investoval veškerý svůj potenciál, i když výsledek není nejlepší, je jeho úsilí dost dobré.
Tento princip je důležitý nejen pro dospělé, ale také pro děti, především pro ty malé, které se vše teprve učí a jsou v období, kdy se utváří jejich životní styl. Je důležité, aby si vytvořily dobrý sebeobraz. Jsou závislé na zpětných vazbách, které dostávají od druhých. Michael Jordan řekl, že lidé vidí pouze to, kolik košů dá během zápasu, ale už neví, kolik hodin trénoval a kolikrát během nich koš netrefil.
Snížení důležitosti a strachu z chyb
Ve světě kritiky panuje velká úzkost a strach z chyb. Kritika je totiž obvykle směřována k tomu, kdo chybuje, což zraňuje sebehodnotu jeho samotného, coby schopného jedince. Při povzbuzování je třeba zdůraznit, že chyba je základem nového učení a zlepšování. Často druhým ukazujeme, že něco dělají špatně, že dělají spoustu chyb, a jsme přesvědčeni, že to děláme pro jejich dobro: “Nebudu ji chválit, aby nezpychla.” “Když jí řeknu, že je dobrá, tak už se nebude snažit.” “Naučí se to, jen když budu poukazovat na chyby, které dělá.”
Poukazování na chyby však jen snižuje sebehodnotu a po nějakém čase takovým přístupem druhé zbavíme odvahy natolik, že se úplně přestanou snažit. Zastaví je totiž strach z chyb.
Postupný pokrok
Každý jedinec má svůj vlastní rytmus a schopnost pokroku. Požadavek rychlého postupu podle přísných vnějších kritérií přivádí člověka do beznaděje, zoufalství, mylného pojetí neschopnosti a následně selhání.
Oproti tomu postupný pokrok s krátkodobými cíli poskytuje uznání schopností a pocit úspěchu.
Umožnit ostatním převzít odpovědnost
Tímto způsobem předáváme jednotlivci zprávu, že s ním počítáme a že uznáváme jeho schopnosti. Naším záměrem přece není umožnit člověku odpovědnosti se vyhnout, ale naopak ho po malých krůčcích připravovat na to, aby byl zodpovědný po celý svůj život.
Někdy chceme druhým předat odpovědnost, ale takhle to nefunguje. Potřebujeme vytvořit prostor a nechat to být. Druhému tak umožníme, aby si mohl sám svůj díl odpovědnosti převzít. Tlakem odpovědnost nikoho nenaučíme.
Věřit pravdivě a hluboce v druhého člověka
Pokud důvěřujeme druhým a věříme, že druzí důvěřují nám, stáváme se nezávislými, zdravě sebevědomými a získáváme sílu a energii pouštět se do různých věcí.
Sdílení a spolupráce
Sdílení nás spojuje s ostatními. Spojení vytvořené mezi lidmi na základě společných zájmů, cílů, hodnot nebo víry usnadňuje sdílení. Rovnocennost mezi lidmi vytváří prostor, v němž má každý svou hodnotu a přínos.
Podpora pocitu sounáležitosti
Pocit sounáležitosti dává našemu životu smysl a pomáhá nám se napojit na naše zdroje a silné stránky. Adler věřil, že základní lidská potřeba patřit do společenství a přispívat v něm, je vrozená. Pocit sounáležitosti je pocit, který nám říká, že máme svoje místo na světě. Zažíváme pocit bezpečí a ten nám dává odvahu pohybovat se směrem k cíli. Pokud se tak neděje, zažíváme strach, nejistotu a pocity méněcennosti, které nás odvahy zbavují. Lidé, kteří se cítí být součástí skupiny, rodiny, týmu, jsou schopni čelit životním výzvám a obstát v plnění životních úkolů, tj. v lásce, v práci a v přátelství.
Když se rozhodneme dodávat odvahu, mějme na paměti dvě věci:
Povzbuzení je zdarma, není potřeba si ho zasloužit a ani ho oplácet.
Lidé zbavení odvahy dostávají povzbuzení jen málokdy, neboť nesplňují očekávání druhých. O to víc ho ale potřebují.
Pokud vás téma vedení rozhovoru zajímá, pojďte s námi do hloubky na našem 48hodinovém výcviku Trénink ve vedení rozhovoru.
Další zajímavé články
Chcete s námi být více v kontaktu?
Přihlašte se k odběru našeho newsletteru, který vám přinese další inspiraci a upozorní vás na nové články na našem blogu: