Jak vznikají rodičovská přesvědčení?

Jaké věty jste slýchávali od svých rodičů, když jste byli dětmi?
Nebyly mezi nimi třeba zrovna tyto?

Musíš si stát za svými názory.
Musíš se dobře učit, jinak z tebe nic nebude.
Chovej se slušně!
Nekřič!
Nedupej!
Jak tohle vůbec můžeš vypustit z pusy? To se nestydíš? 
Jsi naše jediné dítě, očekáváme, že naší rodině nebudeš dělat ostudu.
Na to jsi ještě malý, raději to nech na mně.
Přemýšleli jste někdy nad tím, kde se v rodičích tato vyjádření berou?
A co jsme se díky těmto slovům vlastně naučili?

Všichni jsme jednou byli dětmi, pozorovali a vnímali svět kolem sebe a z toho se učili o sobě, o druhých lidech a o tom, jaký je svět.
Způsob výchovy v rodině je jedním z důležitých aspektů, který ovlivňuje naše učení. Rodiče v něm zúročují a předávají své zkušenosti získané v průběhu života. 

Je to vlastně takový neustále se opakující cyklus: 
Rodiče utváří prostor, nabízí, ovlivňují a směrují. 
Děti absorbují, vyhodnocují, a dělají si vlastní závěry, na základě kterých (v kombinaci s vlastní kreativní silou) pak vychovávají svoje děti, které pak také jednou budou mít děti, které…

Dalo by se říct, že rodiči se stáváme vlastně dlouho před tím, než se nám narodí naše vlastní děti. Zejména ve věku 11-13 let jsme velmi kritickými pozorovateli a hodnotiteli života v našich rodinách. Díváme se na to, jakým způsobem rodiče komunikují mezi sebou, směrem k nám a našim sourozencům. Vnímáme celkovou atmosféru v rodině, víme, jaké máme zvyky a jaké hodnoty jsou u nás doma uznávané. 

Z toho všeho si vytváříme závěry, které se týkají našeho budoucího života:
“To je fajn, až budu dospělý, budu to dělat stejně, jak je to u nás zvykem.” 

Vyrůstala jsem ve velké rodině, kde vždycky vládla pohoda a trávili jsme spolu veškerý volný čas. S rodinou jsem zažívala bezpečí. Milovala jsem společné výlety a rodinné oslavy, kdy jsme se všichni sešli. Řekla jsem si, že chci, aby i moje děti zažívaly stejné chvíle s rodinou, jako já. Jako dobrá máma se tedy musím postarat, aby rodina trávila všechen volný čas pohromadě. 

---

Bydleli jsme ve velkém generačním domě společně s babičkou a dědou, tátovou tetou a sestřenicí s její rodinou. Vždycky jsem obdivoval, jak je vše perfektně zorganizované. Všechno mělo svůj řád a pravidla. Každý věděl, co se smí, a co ne. Myslím, že díky tomu v našem domě nikdy nebyly žádné konflikty a hádky. I moji rodiče měli přesně rozdělené povinnosti a úkoly. Fungovali jako hodinový strojek. Naučil jsem se, že pravidla a jasný systém jsou to nejdůležitější, protože usnadňují život. Proto mým úkolem jako rodiče je zajistit, aby i v mojí rodině byla jasně nastavená pravidla a panoval zde řád, který budou všichni dodržovat. 

Někdy jsou tyto závěry negativní:
„Toto se mi vážně nelíbí a určitě nechci žít stejně. Až budu dospělý, udělám všechno pro to, aby se v mojí rodině tohle nikdy nedělo.” 

Vyrůstal jsem ve velké rodině a rodiče měli čas na všechny mé sourozence, jen na mě ne. Bývali naštvaní a křičeli na nás. Často jsem zažíval pocity samoty. Slíbil jsem si, že nikdy nedopustím, aby moje děti zažívaly pocit, že jsou samy. Byl bych špatný rodič, kdybych nebyl stále při nich, stále po ruce, stále s nabídkou, stále usměvavý a připravený vyhovět.

---

Doma neustále vládnul chaos a nepořádek. Byt byl vybaven starým, oprýskaným nábytkem. Rodičům bylo úplně jedno, v čem jsme žili. Říkali, že hmotné věci nejsou důležité. Styděla jsem se vodit si domů svoje kamarády. Rozhodla jsem se, že až já budu mít svou vlastní domácnost, vždycky tam bude perfektně uklizeno, aby k nám mohl kdykoli kdokoli přijít, a děti se nemusely stydět pozvat si domů návštěvu. Nebyla bych dobrá matka, kdybych doma nedokázala udržet pořádek a běh rodiny by se mi vymkl z rukou.

Tyto závěry tvoří základy rodičovských přesvědčení, která určují způsob našeho uvažování, ten pak dává směr našemu chování a ovlivňuje prožívání konkrétních situací.

Jinak řečeno rodičovské přesvědčení je představa o tom, co a jak máme a nemáme dělat, abychom byli dobrými rodiči. Rodičovská přesvědčení ovlivňují celkové výchovné směřování a výchovný styl, který uplatňujeme vůči svým dětem.  

Ale mohou se týkat klidně i tak drobných a zdánlivě nedůležitých situací, jakou je například slavení Vánoc nebo narozenin. 

Rodičovská přesvědčení v tzv. harmonické linii

Buď tedy následujeme způsob, jakým jsme byli vychováni, a replikujeme hodnoty a postoje, které nám rodiče předávali. Potom můžeme mluvit o harmonické linii: “Věci u nás doma byly, jak mají být, a já to chci ve svém životě dělat stejně.” 

Na první pohled se může zdát, že takhle je to skvělé, vlastně ideální. Předávání dobrých žitých hodnot a rodinných tradic funguje. Ale i harmonická linie má svá úskalí. 

Rodiče mohou totiž prožívat strach, že svým dětem nedokážou zprostředkovat to dobré, co sami zažívali, když byli malí. Tak moc touží replikovat osvědčené postupy a situace z minulosti, že svou představu často prosazují silou.

Tento tlak vede k problémům ve vztazích a způsobuje konflikty. Minulost nemůžeme opakovat nejen proto, že se historicky nalézáme v jiném bodě, ale také proto, že se mění obsazení lidí, kteří v těchto situacích figurují. Ve chvíli, kdy chceme prosadit svoji představu, často nevnímáme a nerespektujeme potřeby druhých. A tak se místo pohody a spokojenosti generuje napětí, nespokojenost a někdy i odpor. Rodič v tomto nastavení často nespokojenosti kolem sebe nerozumí a říká si: “Co je špatně, když dělám to nejlepší, co umím? Proč se takto chovají?” 

Zkusme si to ukázat na dvou příkladech. 

Když byl Ondřej malý, chodil rád s rodiči do cirkusu. Takový den byl vždy speciální. Miloval tu zvláštní atmosféru v obřím stanu, užíval si celé představení, rodiče mu tam vždy něco koupili, a pro něj to byl vrchol dětského štěstí. Vzpomíná na to s láskou i v dospělosti. Když se mu narodil syn, vyloženě se těšil, až doroste do takového věku, kdy ho vezme do cirkusu, aby i on mohl zažít ten vzácný den plný zážitků a radosti. Konečně ta chvíle nastala, ale neprobíhalo to úplně podle Ondřejova očekávání. Vlastně bylo všechno špatně. Chlapeček celou dobu brečel, v cirkusu se mu nelíbilo, nechtěl ani koupit balónek, nechtěl zkrátka nic. Jediné, co chtěl, bylo jít pryč, domů. Ondřej byl vážně naštvaný, ale svému vzteku vůbec nerozuměl.

“Vždyť o nic nejde, je to jen cirkus, proč mě to celé tak strašně štve?”

Ve chvíli, kdy toto téma otevřel při terapii a přišel do kontaktu se svým rodičovským přesvědčením, pochopil, jak silná byla jeho představa dokonalého dne v cirkusu, a že se ho snažil vytvořit uměle, silou. Chtěl totiž, aby jeho syn zažil přesně to stejné, co on, když byl malý. To, co svému synovi nabízel, nebylo pro něj, a tak se nemohli propojit a radostně sdílet ten “úžasný” zážitek.

---

Další příklad se týká Vánoc. Těch dokonalých, s dvaceti druhy cukroví, se slavnostním oblečením a perfektně uklizeným domem. Přesně tak totiž vypadaly vánoční svátky u Markéty doma, když byla malá. Milovala tu slavnostní atmosféru, ten lesk a tu dokonalost spojenou i s tajemstvím dárků… Přesně takové Vánoce chtěla později dopřát i svým vlastním dětem. Byla přesvědčená o tom, že jinak by to nebylo ono, bez toho všeho by to snad ani Vánoce nebyly. Proto se ze všech sil snažila dělat všechno to, co znala ze svého původního domova, ale její rodina její snahu bojkotovala a pokaždé to skončilo velkou hádkou s manželem. Dokonale sváteční atmosféra vzala za své.

Markéta to nechápala:
“Já pro ně přece chci to nejlepší – aby zažili přesně ty stejné krásné Vánoce, jaké znám já, ne ty obyčejné a bez pečlivých příprav, jako v manželově rodině, kde se na Štědrý den snad ani nepřevlékli z tepláků, váleli se u pohádek a ládovali se cukrovím. Chci jim dopřát dokonalé Vánoce a oni si toho vůbec neváží!”

V rozhovoru s terapeutem si uvědomila, že vlastně prosazuje způsob, který jako dobrý vyhodnotila ona. Došlo jí, že ty úžasné Vánoce, které znala z domu byly spojené s lehkostí a pohodovou atmosférou, a proto pro ni byly tak radostné. Ve chvíli, kdy se vidina stejného průběhu svátků stala v její vlastní rodině úkolem a prioritou, vytratila se z toho právě ona lehkost, kterou vystřídaly tlak, nároky a napětí.

V tu chvíli dokázala zahlédnout potřeby svého manžela a dětí, a začít s nimi spolupracovat. Pak mohli společně tvořit přesně takové Vánoce, jaké potřebují a jaké si společně užijí.

Markéta začala zkoumat důvody svého chování a porozuměla svým rodičovským přesvědčením a jejich zdrojům. To jí umožnilo upustit od prosazování svých představ. Kdyby to neudělala, je dost možné, že od její dcery, říkejme jí třeba Ema, bychom v dospělosti mohli slyšet takovýto příběh…

Nesnáším Vánoce. Doma bylo vždycky dusno, uklízeli jsme jak blázni, máma vyšilovala a šlo jí jen o to, jestli trumfne loňskou samu sebe v počtu cukroví. Takže já je prostě neslavím vůbec. A až budu mít děti, nechci, aby měly stres z pečení cukroví a znaly tu nepohodu, kterou jsem zažívala já. Nedává mi to smysl, nebudu to vůbec dělat.

Rodičovská přesvědčení jako forma tzv. hyperkompenzace

Závěr, který si o vánočních svátcích udělala Ema, je příkladem tzv. hyperkompenzace, kdy se chceme vyhnout tomu, co pro nás bylo frustrující nebo zraňující, a proto zaujmeme opačný postoj, kterým kompenzujeme naše nenaplněné potřeby: Takhle to být nemá a já nikdy nedopustím, aby moje děti zažívaly to stejné.

Rodiče pak dělají všechno proto, aby děti ochránili před tím, co sami v dětství prožívali negativně. Prožívají strach, že si děti neporadí a že budou trpět, pokud jim nazajistí lepší život, než měli oni sami. Ve vztahu ke svým dětem jsou buď příliš nároční, nebo naopak příliš shovívaví a rozmazlují je. Hyperkompenzace dětské zkušenosti vede k chybným rodičovským přesvědčením a postojům, protože rodiče se pak této negativní zkušenosti buď vyhýbají, nebo dělají její pravý opak. Kritérium: “Tohle za žádnou cenu ne”, často odporuje zdravému selskému rozumu.

Výchova vedená chybnými rodičovskými přesvědčeními může mít v některých případech až fatální důsledky, a to nejen pro vztah mezi rodičem a dítětem, jako třeba v následujícím příběhu…

Linda vyrostla v rodině, kde rodiče rozhodovali úplně o všem. Matka byla doslova generál a děti zažívaly ze strany rodičů enormní nároky a očekávání. Za malé chyby a nedokonalosti následovaly nepřiměřené tresty. Lindě bylo už v dospívajícím věku jasné, že v její budoucí rodině bude všechno úplně jinak. Řekla si, že její děti nikdy nebudou zažívat nesvobodu a nespravedlnost, kterou tolik trpěla. Když se tedy sama stala rodičem, dovolovala dětem úplně všechno a nedávala jim žádné hranice. Děti od malička chodily spát, kdy chtěly, jedly, co chtěly, neměly žádný řád, ani žádné povinnosti. V období dospívání její dcera spadla do závislosti na drogách a nakonec skončila na ulici. Dlouho to vypadalo, že tento příběh nebude mít dobrý konec. Naštěstí se ale ze svých problémů s pomocí odborníků dostala, a když pak po letech reflektovala svou životní cestu, řekla Lindě, své matce, že tím, že jí vše dovolovala, jí zkazila život. Jako dítě a dospívající potřebovala vědět, kde jsou hranice, ale nikdo jí je neukázal. Měla matce za zlé, že to všechno zašlo tak daleko. 

Práci s rodičovskými přesvědčeními nabízíme v terapii ve chvílích, kdy rodič řeší problémové chování svého dítěte a je potřeba, aby zahlédl způsob, kterým k tomuto chování přispívá.

V posledním příběhu vidíme, k čemu vedl matčin rodičovský postoj:

“Všechno ti dovolím. Udělám všechno, co ti vidím na očích, ty nemusíš nic. Hlavně aby ses necítila jakkoli omezovaná.”

Lindina dcera nikdy nenarazila na hranici, ani nikdy nezažila důsledky svého chování, a tak si vytvořila představu, že svět je tu pro ni a ona může všechno, aniž by nesla odpovědnost.

Rozklíčování rodičovských přesvědčení a postojů, které brání v naplňování rodičovské role, a které vedou k nezdravému vztahu mezi rodičem a dítětem,  je první krok k proměně výchovného stylu.

Porozumět systému rodičovských přesvědčení znamená rozkrýt pozitivní a negativní vzorce chování, které se objevovaly v primární rodině. Díky reflexi vlastní dětské zkušenosti si rodiče uvědomí hodnoty, které ovlivňují cíle jejich rodičovského chování, a mohou korigovat výchovné prostředky, které používají, nebo si osvojit efektivnější rodičovské techniky (Walton, 1998).

Uvědomit si vlastní dětské zkušenosti a prožitky rodičům pomáhá alespoň na chvíli se na svět podívat dětskýma očima, porozumět potřebám vlastního dítěte a přiblížit se k němu.

O rodičovství, práci s rodiči a dalších souvisejících tématech máme celý balíček vzdělávání. Od jednodenních kurzů až po dlouhodobé výcviky. Vyberte si ten svůj tady:

VZDĚLÁVÁNÍ NA TÉMA RODIČOVSTVÍ

Literatura:

Walton F. X. (1998). Use of the most memorable observation as a technique for understanding choice of parenting style. Journal of Individual Psychology, 54, 487–494.