POSTOJE A CHOVÁNÍ, KTERÉ ZBAVUJÍ ODVAHY

Kdybyste dostali za úkol během prvních tří let zbavit malé dítě odvahy, věděli byste jak na to?

Polovina úspěchu v procesu dodávání odvahy spočívá v opuštění takových postojů, které odvahu berou. Proto se zpočátku v terapeutické práci zaměřujeme na porozumění subjektivním přesvědčením, které brání naplňování cílů. Snažíme se spolu s klientem identifikovat, jak se projevují, v čem jsou užitečné, co berou a co umožňují. K nejčastějším postojům zbavujícím odvahy patří vysoké ambice a očekávání, zaměřování se na chyby, srovnávání s ostatními, pesimistické představy a interpretace, přílišné vynucování si něčeho, přílišný tlak atd. 

Už od prvních chvil našeho života jsme negativně programováni. Rodiče a později učitelé, v dobře míněné snaze zvýšit naši motivaci a úsilí, volí cestu kritiky a poukazování na nedostatky. Není potom divu, že na cestě životem odvahu pomalu ale jistě ztrácíme. Ze strachu ze selhání se pak nechceme pouštět do nových věcí.

Negativní očekávání

Máme tendenci pohybovat se ve směru svých očekávání. Jak dobře víme, očekávání mají velmi silný vliv na naše jednání, naši verbální i neverbální komunikaci. Očekáváme-li neúspěch, máme mnohem větší tendenci neuspět. Naopak očekávání úspěchu nám pomáhá překonávat jednotlivé překážky na cestě k vytyčenému cíli. 

Pokud dětem nevěříme, komunikujeme svou nedůvěru svým jednáním i slovy a tím ovlivňujeme jejich myšlení. Jednoduchý příklad: pětiletý Tomáš se učí jezdit na kole. Doposud jezdil jen s postranními kolečky a chce to už zkusit bez nich. Maminka ho od toho ale odrazuje, protože má strach, že si její syn ublíží.

„Ještě to dost dobře neumíš, Tomášku, spadneš a natlučeš si“.
Tomáš ale trvá na svém.
Maminka na to: „Dobře, jak myslíš, ale pak mi tady nekřič, až spadneš. Já jsem tě varovala.”
Tomáš z kola bez podpůrných koleček opravdu spadne a hlavou mu možná běží:
„Maminka měla pravdu, jsem nemotora, nikdy se nenaučím jezdit na kole. Než abych se tady před ostatními dětmi ztrapňoval, to radši nebudu jezdit vůbec.“

To jistě maminčiným cílem nebylo – chtěla jen svého syna ušetřit zranění a bolesti, ale svými slovy vyjadřovala nedůvěru v jeho schopnosti. Tomáš si to vyložil jako své osobní selhání a projev vlastní neschopnosti.

Zaměřování se na chyby

Co se týče hledání chyb a poukazování na špatné kroky, dokážeme být opravdovými experty. Ať už u druhých lidí, nebo sami u sebe. Školními sešity se často táhne nekonečná červená linka. Věříme, že když dítěti ukážeme, co dělá špatně, příště se chyb vyvaruje. Jenže děti, stejně jako dospělí, nevidí chyby jako přirozený a očekávaný důsledek své činnosti, ale opět jako svou osobní neschopnost: udělal jsem chybu = jsem neschopný. S takovým přesvědčením o vlastní neschopnosti je velmi složité své chování změnit. Našim cílem je dokonalost. Máme totiž pocit, že čím jsme dokonalejší a čím méně děláme chyb, tím větší máme jako lidé hodnotu. Bojíme se svých chyb a čím víc se jich bojíme, tím víc jich děláme. Úkolem rodiče je vnímat chyby jako zdroj ponaučení. K tomu je nejprve nutné naučit se oddělit chování od osoby. Děti potřebují pochopit a cítit, že chyby jsou přirozené, a že i když nedělají vše správně, stále mají na světě (v rodině, ve škole, …) své důležité místo a jsou plnohodnotnými lidmi. To, že jsme udělali chybu, není právě příjemné zjištění, ale není to ani katastrofa. Je důležité zaměřit svoji pozornost na to, co můžeme udělat, abychom se příště podobných chyb nedopustili.

Příliš vysoké ambice

Určitá míra ambicí je k úspěchu v životě nutná. Pokud jsou však naše ambice příliš vysoké, nejsme nikdy spokojeni ani se svým výkonem, ani s výkonem našich dětí. Představme si třeba, že Honzovi to ve škole moc nešlo – dostával většinou čtyřky a pětky. Když dostal z písemky trojku, řekl mu táta s úsměvem, že příště očekává dvojku. Chtěl ho tím povzbudit, ale Honza uslyšel jen to, že vlastně stále není dost dobrý.

Jsme-li příliš ambiciózní, máme pak tendenci vyžadovat od dětí dokonalost. Tento postoj na své děti přenášíme. Když nesplňují naše požadavky, říkáme jim: „Mohla jsi to napsat lépe“ a když je splňují, řekneme: „Jen tak dál, pokračuj v dobré práci.“ (Dinkmeyer a McKay, 1989) 

Tyto komentáře vzbuzují v dětech pocit, že mají cenu jen tehdy, jsou-li úspěšné.

Zdůrazňování konkurence

Myslíme si, že život je náročný a že je vlastně bojem. Snažíme se být lepší, dosáhnout toho více než druzí. A tak učíme děti, jak v konkurenci uspět a zapomínáme, že úspěch společnosti závisí především na spolupráci, nikoliv na soupeření. S podporou soutěživosti se setkáváme už od útlého věku v rodině, kdy ji rodiče podporují vyzdvihováním jednoho sourozence nad druhého: “Podívej se na svého bratra. Vždycky má věci v pořádku.” Podobný efekt má i pozitivní srovnávání: “To je skvělé! Ty už čteš ve čtyřech letech. To tvoje sestra se to pořádně naučila až ve druhé třídě.”

Následně je ve školním prostředí soutěživost pravidelně používána jako nástroj motivace k podávání výkonů. Soutěžení o to, kdo první, lépe, nebo výš, jsou téměř na denním pořádku. Jenže ne všichni mají tolik energie, aby neustále bojovali, a tak se vzdají. Radši budou ti nejhorší z nejhorších, než aby žili ve strachu ze ztráty pozice.

Důraz na konkurenci přináší mnoho zklamání a právě taky ztrátu odvahy.

Klíčem k dodávání odvahy je tedy zaměnit reagování na nedostatky za podporu a povzbuzení, tak abychom se naučili důvěřovat svým schopnostem a objevili možnosti, jak využívat svůj potenciál. Bez důvěry a naděje se zlepšení a rozvoj těžko dostaví. 

Literatura: Dinkmeyer, D.,  Mckay, G. D. (1993). Step: efektivní výchova krok za krokem. Praha: Portál.

Na téma odvahy a jejího dodávání máme celý balíček vzdělávání. Od jednodenních kurzů až po 6denní výcviky. Najdete je tady.