ROZHOVOR S P. RASMUSSENEM O EMOCÍCH

“Všichni, když se narodíme, počůráváme a pokakáváme se :-).
Jinými slovy: všichni máme nějaké nedostatky, se kterými bojujeme.
A v tom jsme rovnocenní.”

To je jen jedna z mnoha myšlenek, které zazněly v 15 minutovém rozhovoru s Paulem Rasmussenem o emocích, ve kterém odpovídá na otázky dětí z SOS Dětské vesničky v Bukurešti.

Paul Rasmussen je klinický psycholog a psychoterapeut pracující v adlerovském přístupu. Je také profesorem na univerzitě a autorem skvělé monografie The Quest to Feel Good.

Co dalšího zajímavého v rozhovoru zaznělo? 

Jak na emoce nahlížet adlerovskou perspektivou?

Každá emoce, kterou prožíváme, má svůj účel a význam. Když se na emoce díváme touto perspektivou, pomáhají nám porozumět tomu, co se s námi děje. Neexistují negativní nebo pozitivní emoce. Existují jenom emoce, které rádi máme, a ty, které rádi nemáme. Všechny jsou pozitivní, protože nám sdělují, co máme dělat.

K čemu jsou emoce dobré? 

1. Emoce nám říkají, jak probíhá náš život. Můžeme si díky nim uvědomit kvalitu našeho současného života – jsou totiž emoce, které nám říkají, že život je dobrý (radost, štěstí, láska, spokojenost, pohoda). A pak jsou tu i takové, které nám ukazují, že život je náročný a plný výzev. Ve 20 % života jde všechno dobře, ve zbylých 80 % se vyrovnáváme s životními výzvami.
   
2. Emoce využíváme k tomu, abychom druhým lidem komunikovali svoje potřeby. Často k tomu není třeba slov, protože emoce do komunikace vstupují i neverbální cestou. Lidé je ke komunikaci používali už dávno před tím, než začali používat slova. Pláčeme, abychom vyjádřili, že něco potřebujeme.
   
   Vztekáme se, abychom dali najevo nespokojenost.
   Smějeme se, abychom sdíleli svou radost nebo zúčastněnost.
   
   Jsou emoce, které cítíme, ale nedokážeme je vyjádřit slovy. Z perspektivy adlerovské psychologie jsou tyto emoce nevědomé. Nevědomí představuje intuitivní pravidla, která řídí naše rozhodování v životě a my pro ně nemáme ta správná slova, abychom je vyjádřili.
   
3. Emoce jsou pohyb – dávají energii a směr našemu chování. Neděláme nic, co by nebylo poháněno emocemi. Například stres je emoce, která nás motivuje k tomu, abychom zastavili to, co nám znemožňuje zažívat dobré pocity.
   

Jaký účel mohou emoce mít? 

Smutek – emoce spojená se ztrátou. Jsme smutní, když ztratíme něco, co je pro nás důležité.

Vztek – emoce spojená s nějakou potřebou. Vztek nás upozorňuje, že potřebujeme odstranit něco, co nám stojí v cestě za jejím uspokojením.

Deprese – emoce, kterou zažíváme, když se cítíme být zahlceni a vede nás ke stažení se.

Úzkost zažíváme ve chvílích, kdy je v našem životě něco, o co potřebujeme pečovat a dosud jsme to nedělali. Někdy víme, o co jde, jindy ne.

Strach nás upozorňuje, že je v ohrožení naše fyzické bezpečí nebo osobní integrita a dodává nám energii, abychom udělali něco, co nám zajistí bezpečí. Problém je ten, že někdy tuto naši reakci směřujeme k věcem, které pro nás aktuálně nebezpečné nejsou.

Vina je úžasná emoce, protože ji cítíme, když porušujeme nějaké pravidlo týkající se vztahů. Například když s někým chodíme, máme mezi sebou pravidlo, že se nesetkáváme s někým dalším. Když toto pravidlo porušíme, cítíme vinu, která nás na to upozorňuje. Problém s vinou je ten, že někdy lidé cítí vinu ne proto, že by doopravdy litovali toho, co udělali, ale proto, aby sami sebe nemuseli vnímat jako špatného člověka. Kdybychom lhali nebo podváděli, a necítili vinu, jací lidé bychom byli? Když pociťujeme vinu, pomáhá nám to nás samotné přesvědčit, že nejsme tak špatní. Vinu tedy můžeme cítit, když opravdu litujeme toho, co jsme udělali, anebo když chceme náš čin ospravedlnit a přesvědčit sami sebe, že nejsme tak špatní, jak by o nás naše chování mohlo vypovídat.

Rozpaky cítíme, když porušíme nějaké společenské pravidlo. Například je jakési pravidlo, že neodejdeme ze záchodu s nalepeným toaletním papírem na noze. Když se nám to přihodí, jsme v rozpacích. Podobně je to s vtipkováním. Když uděláme vtip, kterému se nikdo nesměje, cítíme rozpaky.

Stud se netýká ničeho konkrétního, co jsme udělali. Zažíváme ho ve chvílích, kdy si myslíme, že na nás druzí mohou vnímat něco jako nežádoucí. Například stud zakoušíme ve chvílích, kdy se domníváme, že nás lidé mohou vnímat jako nehodnotného člověka a proto nás odmítnout. Snažíme se proto to, co považujeme za nedostatek, zakrýt. Stud se potom napojuje na úzkost, protože uvěříme tomu, že je v nás něco, co je ze své podstaty nežádoucí. Když se příliš napojíme na stud, limituje nás to v tom, jak se můžeme zapojit do života. 

Stud je zpráva, že potřebujeme odvahu jít v životě dopředu navzdory tomu, že zažíváme rozpaky, strachy nebo úzkost. Je to o odvaze k nedokonalosti. Nikdo nikdy nedělá všechno dobře. Strach z nedokonalosti nás v životě může limitovat.

Stres – komplexní emoce, která indikuje, že v životě zažíváme něco, čemu se potřebujeme přizpůsobit. Je to signál, že potřebujeme začít dělat něco jinak. Projev stresového signálu může být různého druhu (např. úzkost, strach atp.) a ukazuje nám, jakým způsobem se máme zrovna přizpůsobit. Když tedy zažíváme úzkost, je to signál, že máme o něco začít pečovat. Můžeme se zvednout a jít to udělat, nebo se můžeme rozhodnout, že to není to, o co se teď máme starat.

Na rozhovor v angličtině se můžete podívat na youtube:
Paul Rasmussen talking about emotions 🙁 🙂