CHOREOGRAFIE ROZHOVORU II. – PRÁCE S METAFOROU

Věnujete pozornost metaforám, které klienti používají, když vypráví o svých problémech? Podporujete klienty, aby je prozkoumávali, transformovali a aktivovali tak svoji tvořivou sílu? Pokud jste na některou z otázek odpověděli ne, možná tady teď najdete inspiraci, jak svoji práci s klienty obohatit .

Nedávno jsme sdíleli příspěvek o technice vedení rozhovoru, ve kterém jsme představili rozhovor jako tanec a jeho základní taneční krok – reflektování. Metafory si můžeme představit jako taneční figury, které udávají charakter tance a jsou vyjádřením rytmu, melodie a struktury hudby.

Vyskytují v běžné řeči a pokud se na ně cíleně nezaměříme, odplují jako kry na řece 🙂 a spolu s nimi i příležitost, jak v rozhovoru zachytit důležitá místa, která bychom mohli využít pro hlubší vhled a nastartování tvořivého procesu otevírajícího dveře možnostem změny. 

Když se metaforický jazyk stane součástí komunikace mezi klientem a terapeutem, dojde k posílení jejich teapeutického vztahu. Metafora se pro terapeuta stane způsobem, jak vyjadřovat empatii, projevovat respekt a vnímat jedinečnost každého klienta. Metafora pomáhá „vidět očima druhého, slyšet ušima druhého a cítit srdcem druhého.“ (A. Adler).

Lidé metafory spontánně používají ve chvílích, kdy chtějí sdělit nějaký emocionálně nabitý obsah.
Někdo vyjadřuje pocit bezmoci a říká: “Topím se v pohyblivém písku“.
Někdo jiný použije větu: „Jsme spolu ve válce“, když mluví o konfliktech v partnerském vztahu.
Metafora není v doslovném významu pravdivá, protože lidé se zpravidla netopí v pohyblivém písku, ani se nestřílí do nohy. Je obrazem sdělované situace. Pomáhá vyjádřit emoce a subjektivní zkušenost mluvčího. (Kopp, 1998)

V příbězích a obrazech, které lidé sdělují, můžeme identifikovat metafory opakujících se vzorců chování, nebo typických způsobů řešení problémových situací.  Jednoduše řečeno ve struktuře metafor je ukryta informace o tom,  jak vnímáme, jak přemýšlíme, jak prožíváme a jak jednáme.

V metafoře mohou být také vyjádřena subjektivní přesvědčení a privátní logika:

• obraz sebe sama: Jsem papiňák, který za chvíli vybuchne.

• obraz druhých: Můj manžel je lokomotiva, která projíždí mým domem.

• obraz života: Můj život je pustá pustina.

• zachycení vztahu k sobě samému: Pořád se mlátím.

• zachycení našeho vztahu s druhými: Když s ním mluvím, snažím se zkrotit divokého lva.

• zachycení našeho pohybu ve světě: Pomalu se nořím do hlubin moře.

Někdy je metafora v řeči na první pohled zřejmá:
všechno nesu na svých bedrech, svítá se mi na lepší časy, rozstřílel jsem ho svými argumenty, vidím světlo na konci tunelu, čas jsou peníze…
Jedná se o explicitní metafory – slovní spojení, která většinou velmi dobře známe. V tom je jejich záludnost, protože jejich prozkoumávání nevěnujeme pozornost a automaticky předpokládáme, že víme, co vyjadřují. 

V jazyce najdeme také implicitní, nepřímo vyjádřené metafory. Většina z nich zůstává bez povšimnutí, protože se jedná o obraty, které jsou v nás tak zakořeněné, že je už ani za metafory nepovažujeme. Jeden příklad za všechny:
Potřebuji najít smysl svého života.
Co v této větě upoutá naši pozornost?
Většinou se jedná o slova potřebuji, smysl, život.
Implicitní metaforou v této větě je však slovo najít.
Pro různé lidi má toto slovo různé významy například: odkrýt, utvářet, vejít do kontaktu, prozkoumat. 

Při práci s metaforou, ať už explicitní nebo implicitní, jsme v kontaktu s klientem – hledáme subjektivní významy, ne další informace. Nemůžeme si myslet, že čím víc budeme mít informací, tím lépe pomůžeme klientovi překonat jeho obtíže. Terapeut potřebuje porozumět významu metafory, jít za její význam. Prostřednictvím otázek se snaží klienta aktivizovat k odpovědím, které mu umožňují vhled. 

Není možné, aby terapeut vkládal do klientových metafor svůj obsah. Představte si situaci, kdy klient popisuje svůj život slovy:
“Jsem zaseklý na místě.”
Terapeut se ho zeptá: “Čím ta pouta můžete otevřít?”
Touto otázkou proces kontaminuje svou představou, klient totiž o žádných poutech nemluvil, nejsou v jeho obrazu.
Je proto důležité soustředit se na jádro metafory a používat základní, otevřené otázky, které pomáhají odkrývat nejrůznější dimenze problému při minimální interferenci terapeuta.

Hlubší práce s přeneseným vyjádřením umožňuje také zprostředkovat novou zkušenost pomocí transformace metafory. Tato transformace vyžaduje proměnu způsobu vnímání a interpretace reality, což vede k aktivizaci člověka a nastartování změny v reálném životě.

Ukážeme vám to na následujícím příkladu:
Žena při terapii popisuje svého bývalého partnera, který jí zasahuje do života nepříjemným způsobem, jako lokomotivu, která projíždí tunelem.
Tím tunelem je ona samotná. Je to pro ni obtížné.
Terapeut se jí ptá, jak by tento obraz chtěla proměnit.
Klientka pak přichází s myšlenkou, že nechce být tunelem, ale ráda by se stala výhybkou. 

Proměna v metafoře jí umožnila zažít sebe sama jako toho, kdo má vliv na svůj život a na možnou změnu. Nezměnila muže, na jeho změnu totiž nemá vliv. Transformovala v metafoře obraz sebe a odkryla tím své možnosti změny v reálném životě.

Práce s metaforou vyžaduje cvik. K tomu, aby s ní terapeut zvládal pracovat, je potřebný každodenní trénink a zpětná vazba. S metaforou je třeba naučit se citlivě zacházet a umět pokládat otevřené otázky.

A malá výzva na závěr:
Zkuste se v následujících dnech více zaměřit na projev svého klienta nebo třeba i někoho blízkého. Věříme, že po našem zamyšlení uslyšíte celou řadu metafor, kterých byste si předtím možná ani nevšimli.

Knihu, ze které jsme čerpali, doporučujeme k přečtení: Kopp, R. R. (1995). Metaphor Therapy: Using client-generated metaphors in psychotherapy. New York: Bruner/Mazel.

Najdete v ní zajímavou teorii a mnoho praktických terapeutických nástrojů prezentovaných v kazuistikách.  

Pokud vás téma vedení rozhovoru zajímá, pojďte s námi do hloubky na našem 48hodinovém výcviku Trénink ve vedení rozhovoru.